Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběh o mých psech

 

Byla jsem malá holka, asi tak desetiletá, a jako skoro každé dítě jsem toužila po pejskovi. Rodiče však byli neoblomní. Bydleli jsme sice v rodinném domku, ale na hodně frekventovaném místě u silnice. Moje maminka se bála, že pes bude štěkat na každého, kdo jde kolem, a zničí zahradu. Rodiče jsem přemlouvala více než rok. Vzpomínám si, že jednou mi slíbili, až přijdu ze školy, velké překvapení. Myslela jsem, že to bude pes. Běžela jsem domů plná očekávání a rodiče mi s velkou slávou ukázali novou televizi. Byla jsem neuvěřitelně zklamaná. Nakonec jsem jela na prázdniny k babičce a tam jsem potkala dva kluky, kteří se snažili někomu „udat“ štěně. Byl to pejsek neurčité rasy, ale byl strašně krásný. Ihned jsem i se štěnětem odjela  domů přemlouvat rodiče.Tatínek se konečně nechal oblomit a mamince již potom nezbylo než kapitulovat pod náporem přesily. V té době bych určitě pojmenovala pejska např. Ben, Hary, Sam. Z vděčnosti, jsem však výběr jména nechala na tatínkovi. Od té doby jsme měli Žeryka. Tento zrzavý pejsek, kříženec snad špice a dlouhosrstého jezevčíka, mě provázel životem dlouhých 18 let. Celá rodina jej milovala a nakonec jsme se přetahovali, kde bude bydlet. Naproti našemu domu žila moje babička. Když zůstala sama, brávala si Žeryka alespoň na dopoledne, než jsem přišla ze školy. Pejsek však nakonec babičku miloval ze všech nejvíce. Kdykoliv byl u nás, seděl za dvířky a koukal naproti na její dům. Těšil se, kdy už k ní bude  moci zase jít. Babička nás nakonec přemluvila, aby u ní bydlel. Žeryk jí pak dělal společnost až do jejích posledních dnů. V té době mu bylo kolem deseti let a moje kamarádka mi dala kokršpanělku Britu, o kterou se nemohla starat. Brita byla vycvičená a moc hodná fenka a dožila u nás svůj život ve věku 13 letech. V té době jsme jí s velkým zármutkem museli dát utratit, protože měla rakovinu mléčných žláz. Doktor jí sice operoval, ale zlá nemoc se rychle šířila a ona měla obrovské bolesti. Brita byla také výborná a vzorná matka. Dala nám tři vrhy nádherných štěňátek, kolem kterých se každý rok doslova „točil náš svět“. Chodili se s nimi mazlit všichni moji známí. Tak jsme vlastně, aniž bychom to tušili, chovali socializovaná štěňátka. Jedna majitelka našeho psího potomka mě ještě po letech kontaktovala. Bylo to v době, kdy už Brita byla starší. Prosila mě, zda bychom neměli zase mladé, že od nikoho jiného štěňátko nechce, protože s Lotynkou (jak štěňátko pojmenovala)  byla moc spokojená. Loty jim bohužel přejelo auto, a já s ohledem na Britin vyšší věk jsem další štěňátka odmítla. Paní byla moc smutná, ale nemohla jsem jí pomoci.

V té době jsem se již se svým manželem přestěhovala do našeho nově postaveného domu do Dýšiny a pořídili jsme si bulteriérku Elsu. Děti jsme neměli a Elsa nám je vlastně suplovala. Byla moc hodná, milovala lidi, ale bohužel jako většina zástupců její rasy, neměla ráda jiná zvířata. Díky tomu s ní byly v tomto směru určité problémy. Museli jsme na vycházkách dávat pozor, abychom nepotkali jiného psa, a když k nám na zahradu zavítala kočka, většinou špatně dopadla. Byla jsem z toho dost smutná, ale potlačit její silné pudy jsem nedokázala, spíše se s věkem stupňovaly. Věděla jsem, že bulteriér není psem mých představ, ale jednou byla naše a nikdy bych nedokázala dát jí pryč. Přáli jsme si s manželem i kočku, ale to nebylo možné. Odsoudili bychom jí k trestu smrti. Oba moji předešlí psi snášeli kočky bez problémů, a proto jsme vždy nějakou tu Micku doma měli. Když byly Else 4 roky, narodila se mi dcera Jana. Elsa jí milovala a Janička už jako půlroční, ještě lezoucí batole, byla nejraději u Elsy v košíku. Samozřejmě, když v něm ona ležela. Elsa byla první, co moje dcerka s nadšením žvatlala, i když to znělo spíše jako „Ava“.

Když Janička začala chodit a potřebovala se postavit na nožičky, chytla se Elsy, a ona trpělivě držela, jako by věděla, že nesmí ucuknout, protože by malou porazila. Chodila k nám spousta dětí a skotačily na zahradě a Elsa radostně pobíhala mezi nimi. Věděla jsem, že se nemusím bát, protože děti miluje. Zároveň jsem však věděla, že chci jednou psa, který bude milovat všechno živé a ne jen člověka. Dcerka rostla a já jí vyprávěla, že jednou, až Elsa nebude, si pořídíme chytrého pejska. Po zkušenostech s rasou bulteriéra, do jehož koupě jsem se vrhla „po hlavě“ , aniž bych si něco přečetla o jeho povahových rysech, jsem již nic nechtěla nechat náhodě. Nakoupila jsem si spoustu moudrých knih a v jedné jsem objevila tabulku inteligence psů. Od 1 do 79 zde byly seřazeny nejrůznější rasy a naše Elsa (tedy bulteriér) byla na 66 místě v tomto hodnocení. Věděla jsem, že chci mít jednou konečně psa, kterého si pořádně vycvičím, a moje srdce zahořelo pro rasu labradorského retrievera (v tabulce inteligence psů je na sedmém místě - což je umístění více než dobré) . Nakoupila jsem knihy o tomto plemeni, pročetla je, a od té doby jsem věděla, že jednou budeme mít Sáru.

Jednoho říjnového dne r. 2005 si šla naše osmiletá Janička hrát na zahradu s Elsou. Najednou slyším křik: „Mami, mami Elsa je mrtvá!“ Nemohla jsem tomu uvěřit. Ještě před chvílí se dožadovala poštěkáváním vstupu domů, kde byla nejraději, v naší blízkosti. Nyní ležela na zahradě bez života. Elsin odchod do psího nebe ve věku 12 let byl zcela nečekaný. Moc jsme jí obrečeli.

Věděla jsem, že smutek nám nejlépe zažene vytoužený labradorek. Bude to světlá, žlutá fenka s  průkazem původu (vtom jsem měla jasno) . Začala jsem shánět, ale protože se blížily Vánoce, žádná štěňátka nebyla zrovna „k mání.“ Z knih jsem byla poučena, jak má správný labrador vypadat. Jela jsem se také podívat poblíž našeho bydliště do chovné stanici. Měli tam krásná štěňátka, ale všechna již byla zamluvená. Dostala jsem alespoň pár užitečných rad, které, jak se později ukázalo, byly pro mě hodně důležité při výběru štěněte.

Rady zněly: vzhledem k tomu, že je labrador velký pes a prakticky za půl roku vyroste na svoji normální „dospěláckou“ velikost je nutné, aby štěňátko mělo silnou stavbu těla, aby bylo pěkně buclaté (aby mělo takzvaně z čeho růst). Štěňátko by proto mělo zezadu vypadat trochu jako obrácená hruška s ocáskem. Toto legrační přirovnání se mi doslova vrylo do paměti.

Mezi vánočními svátky r. 2005 jsem hledala na internetu a objevila jsem inzerát u Kolína na odběr labradorů ihned. Vzhledem k tomu, že jsme měli dovolenou, rozhodli jsme se pro pejska zajet. Všichni jsme byli natěšeni na nového člena rodiny. U Kolína se dcerka radostně vrhla na štěňátka a nevěděla, které si vybrat. Já však také ne, protože se absolutně neslučovala  s mojí představou správného štěněte. Byla malá, hubená a se špatnou pigmentací. Navíc chovaná v podezřelém, nepěkném venkovním kotci. Byla jsem nešťastná, protože jsme právě ujeli 100 km a já nevěděla, jak zareaguje můj muž, až mu řeknu, že pojedeme domů s prázdnou. Nakonec tuto zprávu přijal překvapivě klidně. I on věděl, že rozhodnutí které v tu chvíli učiníme, nás bude provázet dalších nejméně 10 let našeho života, a proto nesmí být uspěchané. Odjížděli jsme s plačící dcerkou a s velkým zklamáním. Měla jsem však v záloze ještě jeden inzerát. Byl u Světlé nad Sázavou, tedy dalších 100 km od místa, kde jsme se právě nacházeli. Vydali jsme se tedy do druhé chovatelské stanice. Zde jsme našli, co jsme hledali – nádherná buclatá štěňátka a já vykřikla: „ To jsou hrušky s ocáskem!“ Paní chovatelka na mě nechápavě koukala, ale když jsem jí vysvětlila své přirovnání, byla pochvalou potěšena. Tak jsme poprvé uviděli naší Sárinku, která se podle průkazu původu jmenuje Delfi z Havlova dvora. Jméno Delfi se mi moc líbilo, ale nakonec jsme zachovali vysněnou „Sáru“. Fenečka  však s námi domů jet nemohla, protože jí bylo teprve 6 týdnů. Musela ještě 2 týdny zůstat u své maminky. Dne 7. 1. 2006 jsme si tedy jeli pro štěňátko podruhé. Domů jsme se vraceli se skoro osmi-kilovou nádhernou kuličkou a obrovským nadšením. Po počátečním seznamování a proplakaných několika nocích steskem po mámě si u nás Sárinka skvěle zvykla. Nám začal kolotoč kolem štěňátka. Z kuchyně jsme provizorně uklidili koberec, aby nebyl zbytečně vystaven loužičkám, hromádkám a ostrým štěněcím zoubkům. Protože výcvik byl zcela na mně (manžel se do něho nechtěl plést), věděla jsem, že mě čeká spousta práce (popis výcviku si nechám na samostatný článek). Když bylo Sárince půl roku, začali jsme jezdit na cvičák a já se jí věnovala, jak jsem mohla nejlépe. Po prožitém období dospívání, kdy jako každý správný puberťák nás trochu pozlobila, se z ní stal (někdy kolem jednoho roku) skvělý a poslušný pes, který nám dává nezměrnou mírou svou lásku. Miluje všechno živé, tak jak jsem si to vždy představovala, a tak jsme si mohli konečně dovolit i kocoura. Sáru má celá naše rodina moc ráda.

Jak Sára rostla, začalo se ukazovat, že můj počáteční složitý výběr štěněte byl dobrý tah. Stávala se z ní moc pěkná fenka, a tak jsem byla zvědavá, zda stejný názor budou mít i rozhodčí na výstavách. Na jaře r. 2007 jsme se přihlásily na Mezinárodní výstavu do Českých Budějovic. Obě jsme byly úplné začátečnice bez zkušeností, a tak Sára skončila jen velmi dobrá (VD). Zkusily jsme tedy druhou výstavu. Jednalo se o chovateli uznávanou klubovou výstavu retrieverů na Konopišti. Posuzují zde převážně  mezinárodní rozhodčí. Sára skončila jako třetí (V3) a dostala medaili. Bylo to pro nás obrovské překvapení a radost byla samozřejmě veliká. Paní rozhodčí M.Verress z Belgie se Sára velmi líbila, jen říkala, že potřebuje trošku zhubnout. Dali jsme Sárince dietku a přihlásili se v září 2007 na  Interdog Bohemia Mladá Boleslav. Zde skončila Sára ještě lépe - byla druhá (V2 Res. CAC). Výstavní sezonu jsme zakončily v listopadu na MVP v Praze Letňanech, kde dostala známku výborná (V). Po těchto úspěších jsem se rozhodla Sáru uchovnit. Absolvovali jsme povinný rentgen kyčlí s nejlepším možným výsledkem  DKK0/0 a předepsané zkoušky OVVR (ověření vlohových vlastností retrieverů,) kde získala 220 bodů z celkového počtu 232.

Uchovnění se zdařilo a tak se nyní již jen těšíme, zda se povedou štěňátka.

 

Romana Krocová

20.04. 2008

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Vzpomínka na mé pejsky

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA